Today

Dnešní den se zdál být nekonečný. Poté co jsem byla zvyklá vstávat o prázdninách ve dvanáct a chodit spát ve tři byla pro mě sedmá hodina ranní dost zabijácká.  Ve škole není nikdo po kom by se mi stýskalo a tak jsem si to tam šla zkrátka odsedět. Každé zvonění ukončující hodinu pro mě bylo vysvobození. Na konci vyučování už jsem myslela, že se neudržím na nohou. Myslím, že přesně to vystihly ve filmu bandslam ( což vypadá jako špatnej film protože tam hraje Vanessa Hudgens, ale není), kde Will říká:

Mostly, it's just kind of like novocaine for the soul.

 Prostě škola plyne kolem vás a vy sledujete jak se všichni okolo vás stresují. Můj život začíná... no on vlastně nikdy nezačal a ani nezačne, ale  můj život se skládá z doby kdy přijdu domů do doby  než jdu spát. Můj počítač je můj život.  Ale víte co? Mě je to jedno. To je myslím na tom to nejhorší. Ta totální otupělost ke všemu co se děje. Pochopila jsem, že můj život nikdy nebude nijak významný pro nikoho a pro nic, takže proč řešit to jestli budu vypadat ošklivě, tlustě, nebudu vidět, slyšet či se zblázním. Protože než se tak stane tak pravděpodobně moje máma už tady nebude a jelikož ona je ten jedinej člověk kvůli kterýmu každej den vstávám tak je vše potom opravdu jedno. Někdo by řekl, že žiju okamžikem. Já bych to nazvala přežívání do doby než budu moct umřít.

Yours faithfully

Me