My dream is crumbling...

Už jsem vážně začínala doufat. Vážně jsem si říkala, že by konečně mohlo přijít něco dobrého v mém životě a mohlo se mi něco povést. Něco mi vyjít. Byla jsem naivní. Po osmnácti letech stále zapomínám, že já štěstí nebudu mít nikdy. Mě se nikdy nic nevyvede. Vím to a přesto jsem stále snílek a říkám si: třeba se to změní. Houby! Nikdy se to nezmění. Budu žít se svojí mámou až do její smrti, pracovat jako prodavačka nebo něco podobného a doufat, že se někdy ještě podívám do mé země. Do země kam patřím. Do té jediné, která je mému srdci milá. Do mé Británie. Správně hádáte, že mi prázdninový výlet do Británie nevyjde. Brácha přišel a řekl mi, že ten kluk se kterým jsem se domlouvala pravděpodobně vezme někoho jiného. můj svět se hroutí. Co si mám počít? Tohle byla jediná věc kvůli které jsem se snažila ve škole, kvůli které jsem přežívala ty úděsné jednotvárné dny. Vážně už jsem začínala věřit. Nemohu se však se svou slabostí nikomu svěřit a tak to píšu sem, kde to zůstane viset navěky a nikdy to nikdo neuvidí. Někteří jsou předurčeni k tomu být ztracená existence. Jako já. Kdy už tohle trápení skončí?

Yours faithfully

Me